Itálie.net


listy:toskana

TOSKÁNA

Jen padej, dešti, vodo nebeská, a ovlaž mé severní srdce, svěží chlade. Neb takto jest mi dobře odpočívati.

Kdekoliv jsem putoval po této italské zemi, hledal jsem se zvláštní starostlivostí etruské památky; neboť ten etruský národ mne jaksi znepokojuje. Byl to lid zavalitý, tlustých krků a volských pohledů; dělal černé vázy v trochu těžké formové řeči a divné náhrobky, na nichž odpočívají sochy nebožtíků v jakési slimáčí poloze. Byli to asi velicí kliďasové a dobráci; a mne zajímá, že na křesťanských náhrobcích se pak vrací ten krátký, tlustokrký typ čtverhranných hlav a zavalitých údů. Tehdy asi byla Toskána zemí smutnou a přísnou jako dnes třeba Sicílie; zato nyní, nuže, sem se všemi slovy, jež praví, že něco je milé, utěšené, vděkuplné, půvabné, rozkošné, spanilé, krásné a líbezné! Burckhardt praví, že Toskána vytvořila ranou renesanci. Já však myslím, že raná renesance vytvořila Toskánu: vzadu modré a zlaté hory, před nimi kopce dělané jen proto, aby na každém byl hrad, zámek či tvrzička, svahy posázené cypřišemi, hájky piniové, hájky dubové, hájky akátové, girlandy révy, šťavnaté a modravé pletence z dílny Robbiů, modré a zelené říčky divé a lahodné; zrovna tak to maloval Fra Angelico, Fra Lippi, Ghirlandajo a Botticelli a Piero di Cosimo a ti všichni ostatní, a věřte mi, že oni dali té zemi tuto lahodnou plnost něžnou a malebnou a učinili z ní obrázkovou knihu, abychom v ní s potěšením, s úsměvem, s jasnýma očima listovali… až nás zarazí něco jiného, Donatello, Masaccio, tajemná a zasmušilá, přísná a hluboká lidskost. Pak už nemluví kraj, nýbrž člověk.

A přece tato líbezná florentská Toskána dlouho a náramně bojovala se všemi sousedy: s Aretinskými, se Sienou a s Pisou, čímž jsem se šťastně dostal k Pise, Pisa je docela příjemné město; před mnoha sty léty byla přístavem, následkem čehož podnes smrdí. Už v Palermu jsem uvažoval o povaze a složitosti přístavního zápachu; myslím, že jsem tehdy zapomněl na důležité složky, jako je moč, rybí vnitřnosti, přiboudlina a různá tajemství jižní kuchyně, za nimiž si netroufám blíže jít. Jinak Pisa je obecně známa svou šikmou věží; nuže, má ještě jednu, a sice u San Niccoly. Největší slávou a specialitou Pisy je její pěkná sloupková architektura, taková šťastná mánie lehkých arkád, jež pokrývají celé stěny svým přívětivým rytmem; ani uvnitř se Pisánští nemohli nabažit sloupů a sloupků, i udělali pět lodí a ještě nahoře galérii s arkádami, vše pěkně pruhované a vyvedené k velké radosti očí. Ale ještě větší slávou Pisy je její skulptura, a já se přiznám, že mi Giovanni Pisano udělal. Dejte si, vy historikové, přednost Niccolovi Pisanovi, jenž křísil antické Múzy; ale já jsem se zakoukal do vášnivého a drsného Giovanna, který mi připomíná Donatella, Giovanna prudce zabraného do lidské přirozenosti až po její bolest a strašnost. A mám-li si odpočinout od této náruživé podívané, půjdu k Bonannovi, sednu si u kostelních vrat a budu se dívat na jeho svaté reliéfy, jež jsou křesťanské a mírné jako nevím co na světě. (Abyste neřekli, že jsem posedlý křesťanstvím, povím vám něco jiného: tady v Pise u Svatého Štěpána jsou musulmanské prapory, trofeje z válek proti nevěřícím psům. Mezi nimi pak jsou tři nebo čtyři tak podivně krásné, že jsem v tu chvíli zapomněl polovičku nejslavnějších obrazů, na které jsem si umiňoval nikdy nezapomenout.)

Dále je v Pise Campo Santo, hřbitov ze všech stran pomalovaný starými freskami, jež jsou pěkné a poučné. Na jedné z nich vytahují andělé a ďáblové duše z těl smrtelníků; duše jsou dobře živené, skuteční cvalíci, a tož musejí smrtelníci strašně otvírat ústa, aby duše mohla projít ven. A ještě je tu mnoho k vidění; ale Giovanni Pisano mne okouzlil nejvíc.

Obsah » Další kapitola: Janov a Milán

listy/toskana.txt · Poslední úprava: 2016/02/07 19:11 (upraveno mimo DokuWiki)