Bude-li to, co následuje, trochu zmatené a nepřehledné, nemohu za to; neboť sám nemám nijak spořádáno to, co jsem viděl. Je toho trochu mnoho; do pořádku to dám až dodatečně, a to tím, že vše zase zapomenu; ale nyní to mohu jakžtakž srovnat jen do dvou přihrádek, pod dvojí úhrnný titul: co se mi líbilo a co se mi nelíbilo.

1. Především Československo, protože jeho pohraniční ouřadové mi sebrali akreditiv na italskou banku a dali mně vlídně na vůli, abych se buď vrátil domů, nebo jel do Itálie bez peněz. Jsem tvrdohlavý člověk; jel jsem nazdařbůh bez akreditivu dál, klna republice, starému Rakousku a tomu oholenému pánovi na hranicích.
2. Dále nelíbila se mi Vídeň, neboť platit dejme tomu za večeři třicet tisíc je matematicky hloupý pocit; ostatně je to mrtvé město a lid jaksi stísněný.
3. Číslovaný seznamStrašná spousta turistů tady v Benátkách. Němci nosí většinou ruksaky nebo lodenové šaty, Angličané fotografické aparáty, Američané se poznají podle ramen a Češi podle toho, že vypadají skoro jako Němci a mluví nápadně hlasitě, snad proto, že je u nás řidší vzduch.
4. San Marco. To není architektura, to je orchestrion; člověk hledá skulinu, kudy by tam hodil šesták, aby celá mašina spustila “Ó Venezia”. Skulinu jsem nenašel, následkem čehož orchestrion nehrál.
5. Novomanželé vůbec bez udání důvodů.
6. Benátčanky, poněvadž to jsou Rusky. Jedna, černá jak ďábel, s ouhoříma očima, v tradičním šátku s třepením na loket dlouhým a hřebenem v drdolu, nejčistší benátský typ, na který jsem se zrovna omámil, povídala svému kavalírovi: “Da, da, jasnyj mój;” a já byl zas o iluzi chudší. – Mohl bych vypočítat nejmíň tucet věcí, které se mi nelíbily, ale spěchám již – okřídlen radostí – k tomu,

1. Nejprve a snad nejvíc spací vůz, krásná mašina na spaní, plná takových pěkných mosazných pák, tlačítek, knoflíků, vypínačů, klik a všelikých aparátů. Když na to zmáčknete nebo za to zatáhnete, hned se udělá nějaký spací komfort, vynález nebo vymoženost. Celou noc jsem se bavil tím, že jsem na všecko kolem tlačil nebo za to tahal; někdy, například u takových jakýchsi věšáků, bezvýsledně, patrně následkem své neobratnosti. Snad se tím dají dělat rajské sny či co.
2. Italští žandarmové hned od hranic. Chodí vždycky po dvou, mají na šosech vyšitou hořící pumu a na hlavách takové lodi, jako dřív nosívali gymnaziální profesoři, jenže posazené napříč. Jsou nadmíru sympatičtí a směšní a pořád mi – nevím proč – připomínají bratry Čapky.
3. Benátské uličky, kde nejsou zrovna kanály nebo paláce. Jsou tak spletité, že doposud nejsou všechny prozkoumány; do některých snad dosud nevkročila lidská noha. Ty lepší jsou široké celý metr a tak dlouhé, že se do nich vejde kočka i s ocasem. Je to labyrint, ve kterém bloudí dokonce i minulost a nemůže nikudy ven. Já, který se chlubím, že mám instinkt pro směr, jsem včera chodil dvě hodiny dokolečka. Šel jsem z náměstí svatého Marka na Rialto, což je dobrých deset minut; po dvou hodinách jsem se konečně dostal na náměstí svatého Marka. Tedy benátské ulice mi rozhodně připomínají Orient, patrně proto, že jsem nikdy v Orientě nebyl, anebo středověk, asi z téhož důvodu. Ale na Carpacciových obrazech vypadají Benátky nachlup stejně jako dnes, jenomže bez turistů.
4. Náramně příjemné je, že tu není ani jedno auto, ani jeden bicykl, ani jedna drožka nebo vůz nebo líhák, ale zato
5. velmi mnoho koček, víc než holubů svatého Marka, koček ohromných, tajemných a světlookých, jež se z chodeb ironicky dívají na turisty a v noci houkají podivuhodnými alty. 6. Pěkní jsou italští královští námořníci, takoví malí modří kluci, a pěkné jsou válečné lodi, a vůbec lodi: plachetní, parníky, bárky s šafránovými plachtami, šedivé torpédovky s krásnými kanóny, zavalité transportní lodi; každá loď je krásná a zaslouží ženské jméno. Proto snad jsem jako chlapec chtěl být námořníkem, a ještě dnes na Lidu jsem sledoval mizející bílou plachtu, která to brala někam na východ, a ty bílé plachty mne lákaly daleko a nekonečně víc než tenhle bílý papír, na němž beztoho neobjevím novou zemi.

Nechtěl bych mnoho psát o Benátkách; myslím, že je každý zná. Jsou skutečně až rušivě podobné všelikým “souvenirs de Venice”; když jsem poprvé stanul na náměstí svatého Marka, byl jsem úplně zmaten a velmi dlouho jsem se nemohl zbavit tísnivého dojmu, že to není skutečné, že to je takový lunapark, kde se má pořádat benátská noc. Čekal jsem jenom, že začnou vrkat kytáry a gondoliér bude zpívat aspoň jako pan Schütz. Naštěstí gondoliér tajemně mlčel a nakonec mne nekřesťansky obral, mávaje mi před očima jakýmsi tarifem. Nuže, tento muž byl nesporně pravý a nelíčený.

Zato Canal Grande vás asi zklame. Někteří bájí o skvělosti jeho paláců a jiní o melancholii jejich umírání; já tu našel hlavně jakousi dosti špatnou gotiku, která benátským nobilům přinesla jen to proslulé “kamenné krajkoví”, jímž oblékali své fasády jako nějakou náprsenkou. Bohužel schází mi smysl pro tuto architektonickou pozamentérii a pro celé to kupecké vetešnictví starých Benátek. Sem se pořád něco vozilo: řecké sloupy, orientální skořice, perské koberce, byzantské vlivy, brokát, gotika, renesance; vše bylo dobré pro ty kupce, jen když to bylo hodně parádní. A jen se tedy podívejte na benátskou renesanci, která zničehonic začíná hned korintským řádem, balustrádami, balkóny a mramorem a celým tím okázalým štukatérstvím. Nic se tu nevymyslelo, řekněme až na tu otevřenou lodžii uprostřed průčelí, což je sice pěkné, ale na dobrou architekturu trochu málo. Jediný vlastní talent mají Benátky, a to je stát se barokem. Jejich orientalismus, jejich dekorativní gotika, jejich těžká renesance, to všecko je předurčovalo, aby se staly nejbaroknějším městem naší planety; ale když přišel vlastní barok, Benátky už ležely bradou nahoru, nemýlím-li se v dějinách.

A teď už vím, proč mám tak spadeno na benátskou krásu. Benátky mají jen paláce a kostely; dům prostého člověka není prostě nic. Holý, těsný a temný, nečleněný ani římsou, ani portálkem, ani sloupkem, smrdutý jako zkažený zub, malebný jen svou králičí těsností, neukazuje ani tu nejmenší potřebu krásy; nepotěšíte se, putujíce, pěkným profilkem římsy či rámováním vchodu, jež by chtělo člověka vítat; je to chudé, ale beze vší ctnosti. Nuže, těch sto nebo dvě stě paláců, to není kultura, to je jen bohatství; to není život v kráse, to je okázalost. A neříkejte mi, že je to pro náramný nedostatek místa; je to pro nějakou náramnou netečnost. Podnes pak je benátský vzduch líný a jaksi demoralizující, neboť podněcuje snivost a lelkování.

Ale ano, má to své kouzlo; potloukáte se po ulicích jako ve snu; kanály šplounají, u Svatého Marka hraje kapela, dvacaterý jazyk splývá v nekonený šum; a vám je, jako byste měli v uších vatu nebo jako by vás obestíralo obluzující neskutečno. A jednou vystoupíte na Lidu; náhle vám zařinčí do uší zvonek malé tramvaje, zacinká kolo, ozvou se cvakající kopyta, a kouzlo je zlomeno: bože, vždyť v celých Benátkách není jediný živý kůň! Skutečně, hlavní kouzlo Benátek je čichové a sluchové: těžký zápach laguny a jediný šum lidských hlasů.

Obsah » Další kapitola: Padova, Ferrara